Prolog- Velká rada bytostí Světla
Jakmile se stal neviditelným, drze se usmál a vstoupil do Hlavního sálu. Nikdo ho tady neuvidí. U slonovinového stolu tu seděla skoro celá Rada. Nejvyšší muž v bílém hábitu a stejně světlým plnovousem který seděl v sámém čele se zvedl a poprosil o klid. U stolu neseděli jen lidé. Byli tu zástupci skoro všech Dobrých ras. Rada seděla v čele. Po pravici toho muže seděla neuvěřitelně krásná elfka s bílými vlasy a mladou tváří. Jako stařec na sobě měla bílý hábit a jemně se usmívala. Vedle ní seděla na stole maličká víla s třpytivými křídélky a měla na sobě bílé šatičky. Seděl tam taky faun, něco si zapisoval do notýsku. Další pak byl Panthrenon, zřejmě levhart. Panthrenové jsou kouzelní lidé- kočkovité šelmy, kteří mají čtyři kočičí tlapky, dvě lidské ruce a ocásek. Lidský hrudník, hlava a ruce jsou podobně jako u kentaurů prodloužením páteře. Někdy bývají mírně samolibí, ale když jde do tuhého, jsou obětaví a přátelští. Dobrý obr, která seděl vedle něho, se zdál být mírně rozladěn. V bělostném sále plném světla, jehož oblouky čněly vysoko do výšky bylo cítit napětí. Bohužel nikdo nedokázal určit, zda dobré či zlé a proto všichni byli nervózní. Byla tu také četná skupina Strážců Světla, nějací trpaslíci, Ursusové (medvědo-lidé), pár skřítků, gryfové, hipogryfové, dryjády a najády, jednorožec a pegas, v jedné fontánce dokonce plavala mořská panna, byli tam taky různí čarodějové, spousta mluvících zvířat a mimo to jeden Temný, o kterém nikdo naneštěstí nevěděl, protože měl kouzelný plášť... Když se v rozsáhlém sále, jehož stěny, podlaha i strop byly sněhově bíle rozhostilo konečně ticho muž začal mluvit. „Vítám vás tu, bytosti světla a dobra.“ Temný si pod pláštěm posměšně odfrkl. „Byli jste sem pozváni, kvůli velice těžkému problému. Jak jste si asi mohli všimnout, něco se ve vesmíru děje. Temných je stále více, měsíce září více, stromy nekontrolovatelně rostou...“ Přerušilo ho tleskání a úsměv hloupoučké dryjády, která si neuvědomila, že to pro ostatní znamená špatnou zprávu, protože je to nebezpečné. Teprve když se k ní otočili tváře všech sedících u stolu, úsměv se jí vytratil, přestala tleskat a nadskakovat radostí a sklopila oči. Stařec si mírně odkašlal a pokračoval. „Tedy, děje se něco velice podivného. Celé světy jako by vypadly z každodeních kolejí. V létě totiž sněží, uprostřed zimy rostou květiny, tam kde byly pouště jsou teď jezera, a to zdaleka není vše. Byl jsem pověřen, abych zjistil proč tomu tak je- a zjistil jsem to.“ Na chvíli se dramaticky odmlčel a pohlédl do tváří všech všudypřítomných. Všichni byli napjatí a připraveni radovat se, bude-li ta zpráva dobrá, či strachovat se, bude-li špatná. Jediné, co věděli bylo, že se dějě něco velkého. „Byl jsem v jiných světech, pozoroval jsem hvězdy, ptal jsem se věštců i kentaurů, ale jediné, co jsem se dozvěděl bylo, že to něco ovlivní celý vesmír, a že je to něco opravdu mocného...“ Malý mluvící kolibříček vystrašeně polkl. „Až když jsem se podíval do mocné a moudré knihy Maysam Mindë, dostal jsem odpověď.“ Teď i mladík schovaný pod pláštěm zadržel dech a to, co potom stařec řekl, ho naprosto vyvedlo z míry. Podlomila se mu kolena a zhoupl žaludek. Nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel-bylo to takřka nemožné. I všichni ostatní přestali dýchat a s vytřeštěnýma očima se snažily v hlavě srovnat s tím, co právě slyšeli. Dokonce i vždycky vyrovnaná elfka hleděla s pusou dokořán. V celém sále jako by se zastavil čas a ticho se dalo krájet nožem. Dokonce byl slyšet tlukot všech srdí, toho obřího nejvíce. Mořská panna málem omdlela a padla po zádech do vody a to ten muž svým zvučným, hlubokým a melodickým hlasem řekl jenom jedinou větu. Ta věta však pro všechny bytosti znamenala větší překvapení než nějaká apokalypsa. „Elemyn je neživu, a brzy přijde...“