Úryvek z Knihy Elemyn- Lovec
Lovec kráčel po dvoře. Ve tváři měl naštvaný výraz. V duchu parodoval kecání jeho „rádoby učitele“. Kolem něho pobíhaly slepice a tvářily se neobyčejně tupě. Neustále kdákaly, až to začalo Lovce štvát. Když se mu jedna kropenatá slepička připletla pod nohy, neudržel se a s krásně opojným zadostiučiněním ji nakopl. Slepice se se spoustou slepičích nadávek vznesla do vzduchu a naštvaně mávala křídly. I když nemohla za to, že Lovec neuspěl, hoch si přece musel na někom vybít zlost. Malá hospůdka se krčela v tomto údolíčku snad stovky let. Střecha byla sice stará, ale dobře opravená a celý domeček působil poklidným dojmem. V břichu hocha se ozvalo bolestné zakručení. Už dlouho nejedl. Právě když se přes prasata prodral až ke dveřím do hostince, začalo pršet. Nebyla to náhoda. Pořád měl špatnou náladu, i když pomyšlení na nadávající slepici mu na tváři vzkřísilo křivý úsměv. Vnitřek hostince byl trochu chladný. Na zemi ležela čerstvá sláma, všude byly karamové stoly a židle, na stolech a na stropě zářily svíce a vzadu v místnosti bylo schodiště vědouí do pokojů nocležníků. Jakmile vstoupil dovnitř , tichý hovor všech návštěvníků hostince utichl do prázdnoty. Skoro všichni se po něm otočili, až na jednu maličkou osůbku přikrytou pláštem, krčící se v samém rohu místnosti. No, nebyla zas tolik malá, ale většina hostů byla obrovská, samí hromotluci, takže ta osoba byla proti nim docela nepatrná. Lovec si to klidným krokem ležérní šelmy namířil ke karamovému pultu. Tlustý hostinský k němu líně vzhlédl od utírání džbánku od piva a kývnul na něho. Jakmile si sednul k pultu, hostinský džbánek odložil a zeptal se ho se strašným přízvukem: „Tak co to bude?“ Snad si nevšimnul, že se hoch značně odklonil, protože hostinskému z pusy zrovna nevonělo. „Prosím nějakou pořádnou večeři. Třeba jedno z těch kuřat.“ Při tom se zase škodolibě usmál a strčil si uvolněný pramen vlasů, který se mu houpal před očima opět za ucho. „A máš čím zaplatit?“ Zeptal se mírně nejistě hostinský. Lovec se v duchu sám sebe ptal, jestli je hostinský natolik tupý, že nezná lovce. Místo slov vytáhl kožený sáček s penězi a rozsekl ho dýkou. Na pult se vysypala pěkná hromada zlaťáků. Hostinský vykulil oči, zamumlal něco ve smyslu : „Ponížený služebníček“ a vytratil se do kuchyně. Lovec se usmál...